10 komunikačních priorit pro připravené Česko
Připravenost se nedá „dohnat" v den, kdy se něco stane. Co musíme změnit, abychom byli lépe připraveni na budoucí krize? Tady je 10 komunikačních priorit, na kterých chceme dál pracovat.
Během povodní v září 2024 dosáhla důvěra veřejnosti v komunikaci státu 58 %, což je v kontextu důvěry ve vládu, která tehdy byla 18 %, nad očekávání dobrý výsledek. Když o pár měsíců později dorazila do 5,2 milionu domácností příručka 72 hodin, 83 % příjemců jí věnovalo pozornost a povědomí o nutných zásobách vzrostlo z 22 % na 38 %.
Je to výsledek systematické práce, která trvá roky. Ale také víme, že to zdaleka nestačí. Pracujeme na krizové komunikaci a připravenosti a vidíme, kde jsou mezery. Další krize přijdou a připravenost na ně se nedá „dohnat" v den, kdy udeří.
Tady je 10 komunikačních priorit, na které je nutné se soustředit, aby naše země byla odolnější, a také tři podmínky, bez kterých to nepůjde.
1. Nespoléhat, že se o nás stát za všech okolností postará
Představa, že „se stát o všechno postará", je pohodlná, ale nerealistická. Bezpečnost je naše společná odpovědnost – a kampaň 72 hodin ukazuje cestu, jak toto povědomí posilovat. Tři čtvrtiny společnosti si to dnes uvědomují – máme na čem stavět. Zároveň ale víme, že uvědomění samo nestačí – nabídněme lidem konkrétní kroky, jak informovanost přetavit v reálnou změnu chování.
2. Ptát se „Co já jako člověk a občan potřebuji vědět?”, ne „Jak budeme my jako stát vypadat?”
Krizová komunikace není PR, je to veřejná služba. Jde o nástroj, kterým můžeme lidem pomoci zvládat nejistotu v krizových situacích prostřednictvím důvěryhodných informací. Jeho využití se neobejde bez transparentnosti. Přiznejme i to, co nevíme. A současně používejme takový jazyk, který bude široce srozumitelný.
3. Investovat do místní infrastruktury odolnosti
Než v krizové situaci na místo dorazí hasiči, už tam jsou sousedé, starostové, učitelé, sociální pracovníci nebo členové nejrůznějších spolků. Ti všichni a mnozí další tvoří „skrytou infrastrukturu odolnosti" – síť aktérů, bez jejichž pomoci a zapojení se při budování připravenějšího a odolnějšího Česka neobejdeme. Systematicky školme místní aktéry, aby se u veřejnosti těšili důvěře a zároveň věřili svým schopnostem krizové situace zvládnout.
4. Rozšiřovat krizovou komunikaci i na plíživé krize
Čelíme polykrizím – od změny klimatu přes společenské napětí až po násilí mezi dětmi. Těmto „plíživým" krizím se nedostává stejné systematické pozornosti, protože nespadají do běžných krizových metodik. Nejsou to povodně ani epidemie, a proto nebývají řešeny se stejnou naléhavostí. Přitom ohrožují důvěru a pocit bezpečí stejně závažně. Přistupujme k plíživým krizím se stejnou vážností a rozšiřme na ně principy a postupy krizové komunikace.
5. Zapojovat firmy jako komunikační partnery
Zaměstnavatelé mají přístup k milionům lidí. Stát je proto musí aktivně zapojovat jako „komunikační prostředníky", kteří mu dnes scházejí. Jsme přesvědčeni, že zaměstnavatelé se mohou účelně zapojit do řešení krizí, pokud budou znát svou roli. Nabídněme jim metodickou podporu, aktivní zapojení do cvičení státu a pomoc s přípravou komunikačních plánů na krize.
6. Myslet na všechny
Digitální komunikační kanály často míjejí lidi bez internetu nebo ve vyšším věku, lidi s některým typem znevýhodnění, menšinové komunity a mnohé další. Chceme-li budovat silnou, odolnou a připravenou společnost, nesmíme na ně zapomínat. Hledejme cesty, jak tyto skupiny oslovit cíleně – využívejme co nejvíce dostupných kanálů, přizpůsobujme sdělení jejich potřebám a zapojujme komunitní lídry.
7. Cvičit komunikaci, ne jen zásah
Ve Skandinávii se pravidelně cvičí nejen záchranné postupy, ale i komunikaci s veřejností. U nás jsou taková cvičení stále vzácná. Přitom právě během cvičení se buduje vhled, který v krizi nenahradí žádná metodika, a vznikají nové sítě důvěry ze společně prožitého tlaku při řešení krizové situace. Proto je klíčové zavádět komunikační cvičení jako standardní součást krizové přípravy – na úrovni obcí, krajů i státu.
8. Spojit fyzickou a informační připravenost
Připravenost na krizové situace se zdaleka nevyčerpává jen sbalením evakuačního zavazadla, ale zahrnuje i schopnost rozpoznat pravdivé informace nebo ověřovat zdroje. Během povodní 2024 se například šířily nejrůznější neověřené informace – a schopnost lidí tyto zprávy vyhodnotit byla stejně důležitá jako fyzická připravenost. Jedná se o všestrannou dovednost – umět se o sebe postarat nejen fyzicky, ale i informačně. Tuto dovednost musíme systematicky budovat – ve školách, na pracovištích i v rámci informačních kampaní jako 72 hodin.
9. Měřit dopady a učit se z dat
Řešení krizové situace nekončí záchranou lidí nebo odstraněním škod. Po jejím odeznění se ptejme, jak jsme v ní obstáli. Je třeba systematicky vyhodnocovat dopady kampaní i krizové komunikace (jak ukazují i čísla z projektu 72 hodin zmíněná v úvodu). Ale měřit je nezbytné i to, co nefungovalo: které skupiny obyvatel jsme nezasáhli, kde selhala koordinace, kde lidé informacím nedůvěřovali. Není třeba se srovnávat s nedosažitelným ideálem, ale měřit konkrétní posuny od výchozího stavu. A učit se. I z chyb.
10. Využívat evropskou spolupráci
Krize na rozdíl od národních států nemají hranice, a proto bychom neměli na hranicích končit ani my. Sdílejme zkušenosti se zahraničními partnery, koordinujme postupy a učme se z chyb – jak domácích, tak zahraničních. Česko se musí aktivně zapojovat do evropských cvičení a systematicky přenášet zahraniční zkušenosti do domácí praxe.
Tři podmínky, bez kterých to nepůjde
Samotné komunikační priority ale nestačí. Aby mohly fungovat, musí být splněny tři základní předpoklady.
Kvalitní věcná opatření: Komunikace nezachrání nevhodná věcná opatření. Pokud se nebudeme rozhodovat správně, nepomůže nám ani sebelepší mluvčí. Dobrá komunikace totiž staví na dobrých rozhodnutích a odůvodněných opatřeních.
Politická podpora a kontinuita: Krizová komunikace se neobejde bez zdrojů, podpory a dlouhodobé kontinuity – a musí zůstat součástí státu, ne být předána externím partnerům.
Integrovaný přístup: Polykrize přesahují kompetence jednoho úřadu – vyžadují, aby vzájemně spolupracovaly všechny instituce, které krizi řeší. Komunikace nesmí být izolována v jednom týmu – musí být součástí práce všech složek krizového řízení i dalších aktérů, kteří mohou veřejnost informovat.
Co z těchto priorit považujete za nejdůležitější? A co podle vás v Česku v oblasti krizové komunikace chybí nejvíc? Budeme rádi za vaše postřehy v komentářích.