Odolnost není o tom být nerozbitný
Odolnost (resilience) se stala jedním z nejskloňovanějších pojmů současné bezpečnostní debaty.
Co odolnost není
V části veřejné debaty se odolnost zaměňuje za obrněnost – schopnost vydržet nápor, obrnit se proti zraňování, prosadit se vlastní silou. Tento přístup redukuje odolnost na individuální boj v nepříznivých podmínkách, kde se každý musí postarat sám o sebe.
Bývalá zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková mluví o „trestající kultuře” – prostředí, které systematicky přehlíží kvality, upozorňuje na chyby a dostává druhé na dno za účelem ovládání. V takové kultuře se odolnost logicky interpretuje jako obrněnost vůči zraňování, jako schopnost vydržet a přečkat bez pomoci druhých.
Jenže to není odolnost – to je přežívání. Skutečná odolnost není o tom necítit dopady krizí ani o tom bojovat o přežití v izolaci. Je o schopnosti se z krizí vzpamatovat, adaptovat se – a to v rámci fungujících vztahů a systémů podpory.
Druhým zúžením je individualizace odolnosti. Odolnost se pak redukuje na osobní vlastnost, kterou si lze změřit a na které lze „zapracovat”. Tento přístup přehlíží, že lidé nečelí krizím jako izolovaní jedinci, ale jako součást širších systémů – rodin, společenství, institucí. Jak poznamenává filosofka Alice Koubová: „Ti, kteří se hroutí, nejsou ti, kteří trpěli největším násilím, ale ti, kteří byli nejvíce izolováni a měli nejmenší podporu.”
Tři vrstvy odolné společnosti
Funkční odolnost společnosti stojí na třech vzájemně propojených vrstvách. Žádná z nich nemůže fungovat osamoceně – teprve jejich souhra vytváří systém schopný absorbovat šoky a přizpůsobit se změnám.
Osobní odolnost zahrnuje individuální kapacity: psychickou odolnost, fyzickou zdatnost, informovanost o tom, jak se chovat v krizových situacích. Patří sem ale také sociální vazby a zasíťovanost – schopnost požádat o pomoc a vědět, na koho se obrátit. Připravený jednotlivec dokáže lépe ochránit sebe i své blízké a méně zatěžuje systém v prvních kritických hodinách krize.
Společenská odolnost je vrstva dobrovolnictví, občanské angažovanosti a pomáhajících organizací. Jsou to spolky, neziskové organizace, sousedské iniciativy – struktury, které vznikají zdola a dokáží rychle reagovat tam, kde formální instituce nestíhají nebo nedosáhnou. Tato vrstva je mostem mezi jednotlivcem a státem.
Institucionální odolnost představuje kapacity záchranných složek, centrálních úřadů, krajů a obcí. Nejde jen o materiální vybavení, ale především o schopnost institucí přizpůsobovat se měnícím se podmínkám, koordinovat své postupy a komunikovat s veřejností. Odolná instituce není rigidní, ale adaptabilní.
Proč nestačí jedna vrstva
Představme si rozsáhlý výpadek elektrické energie. Osobní připravenost – zásoby vody, svítilna, nabitá powerbanka – pomůže překlenout první hodiny. Ale bez funkčních sousedských vazeb zůstanou osamělí senioři bez pomoci. Bez dobrovolníků a neziskových organizací nebude kdo koordinovat pomoc tam, kde ji stát nedokáže doručit včas. A bez kompetentních institucí, které obnoví dodávky a zajistí krizovou komunikaci, se krize prodlouží a prohloubí.
Každá vrstva má své limity. Osobní odolnost naráží na hranice fyzických možností a dostupných zdrojů. Společenská odolnost je závislá na předchozí existenci fungujících vazeb a struktur. Institucionální odolnost může být pomalá a nepružná. Teprve jejich vzájemné doplňování vytváří systém, který je více než součet svých částí.
Důvěra jako pojivo
Mezi vrstvami odolnosti existuje pojivo, bez kterého systém nefunguje: důvěra. Člověk, který nevěří svým sousedům, nepožádá o pomoc. Společnost, která nevěří institucím, nebude respektovat jejich instrukce. A instituce, která nepočítá s aktivní rolí občanů, je připraví o jejich potenciál. O nedůvěře občanů vůči státu se mluví často – méně už o tom, že vztah je oboustranný: stát, který nevěří svým občanům, nedostane jejich důvěru zpět.
Důvěra ve veřejné instituce – nikoliv v konkrétní politiky, ale v instituce jako takové – stojí na dvou pilířích. Prvním je důvěra v benevolenci: přesvědčení, že instituce jednají v zájmu veřejnosti, nikoliv proti ní. Druhým je důvěra v kompetenci: vědomí, že instituce vědí, co dělají, a jsou schopny své úkoly plnit.
Tuto důvěru ovlivňuje řada faktorů. Hraje roli, zda se člověk cítí jako „vítěz” nebo „poražený” současného uspořádání. Důležitá je víra ve vlastní schopnost ovlivnit věci veřejné. A zásadní je osobní zkušenost – ať už přímá, nebo zprostředkovaná vyprávěním blízkých.
Důvěra není abstraktní hodnota. Má měřitelné důsledky: ochotu řídit se instrukcemi v krizových situacích, ochotu participovat na společném úsilí, ochotu přijmout dočasná omezení ve prospěch celku. Bez důvěry zůstávají i ty nejlepší krizové plány jen papírem.
Budovat, ne měřit
Odolnost společnosti nelze redukovat na index, který si každý změří a pak na sobě zapracuje. Je to vlastnost systému, nikoliv součet vlastností jednotlivců. Budovat odolnou společnost znamená posilovat všechny tři vrstvy současně – a pečovat o důvěru, která je drží pohromadě.
Zbývá otázka, kterou si jako společnost zatím neklademe dostatečně nahlas: jak vlastně společenskou vrstvu budovat? Osobní odolnost lze posílit informační kampaní. Institucionální odolnost lze posílit rozpočtem a legislativou. Ale jak systematicky podporovat vznik sousedských vazeb, místních lídrů, komunitních struktur, které v krizi fungují jako první respondenti? Není to otázka pro stát – nebo přinejmenším ne jen pro stát. Je to otázka pro každého, kdo někde žije a záleží mu na tom, aby jeho okolí dokázalo obstát.
To vyžaduje jiný přístup než ten, který vidíme v části současné debaty. Vedle apelů na osobní zodpovědnost potřebujeme investice do struktur, které osobní zodpovědnost umožňují. Místo militarizace jazyka potřebujeme porozumění tomu, že odolnost je především o vztazích a vazbách. A místo měření odolnosti potřebujeme její budování – trpělivé, systematické a na všech úrovních současně.
Odolnost je slovo, které ještě můžeme zachránit. Ale jen pokud ho nenecháme zredukovat na osobní vlastnost nebo prázdné heslo – a začneme ho naplňovat obsahem na všech třech úrovních.