Stav české společnosti: Cítíme se bezpečně, ale nevěříme, že to vydrží
Česko je jedna z nejbezpečnějších zemí světa. Víme to – a přesto si vyprávíme příběh o společnosti, která se prý rozpadá. Osm vln výzkumu mezi lety 2023 a 2025 ukazuje, že obraz, který si o sobě vytváříme, se výrazně liší od toho, co skutečně zažíváme – a že právě ten obraz může oslabovat důvěru, ochotu udržovat bezproblémové soužití i odolnost společnosti.
Zjednodušeně řečeno:
Cítíme se bezpečně a žijeme v objektivně bezpečné zemi.
Bezpečnostním složkám věříme hodně, úřadům a politice výrazně méně.
Bojíme se budoucnosti a korupce, ale neztrácíme naději.
V krizi očekáváme aktivní stát, ale sami se na krize téměř nepřipravujeme.
Jak jsme měřili: Osm vln průzkumů na reprezentativních vzorcích dospělé populace, celkem 9 623 respondentů. Opakované měření umožnilo zachytit vývoj klíčových ukazatelů v čase – pocitu bezpečí, zkušeností s agresí, důvěry v instituce, obav z budoucnosti a připravenosti na mimořádné situace.
Jaké jsou limity dat: Výzkum měří postoje, pocity, zkušenosti a deklarované, nikoliv reálné chování lidí. Data většinou dobře odrážejí rozložení postojů ve společnosti, nicméně u citlivějších otázek se může část respondentů vědomě či nevědomě autostylizovat (odpovídat podle toho, co považují za sociálně přijatelné). Průzkumy jsou realizovány na vzorku dospělé populace ve věku 18+, výstupy tedy nereflektují děti a náctileté. Podzastoupeni jsou také lidé na samém okraji společnosti, které nelze standardními metodami sběru dat postihnut. Kvantitativní data mají také omezenou hloubku porozumění. Zachycují dobře rozložení postojů v čase, ale sama o sobě často nedokáží vysvětlit, z čeho tyto postoje pramení.
Cítíme se bezpečně. Téměř všichni
Pocit bezpečí je pro společnost podobně důležitý jako samotná fyzická bezpečnost. Podle něj posuzujeme, jestli stát plní své základní funkce. A čím víc se cítíme v bezpečí, tím víc jsme ochotni respektovat psaná i nepsaná pravidla a přispívat k poklidnému soužití.
Bezpečí v číslech
Navzdory rozdílům v postojích a nejrůznějším nerovnostem se téměř všichni cítíme v blízkosti svých domovů bezpečně. Po celou dobu, kdy jsme tento ukazatel sledovali, to platilo pro 86 až 89 % lidí. Podobně stabilně víc než tři čtvrtiny občanů říkají, že Česko je celkově bezpečná země. Bez zásadních výkyvů a bez ohledu na domácí či zahraniční dění.
Tento intenzivně sdílený pocit potvrzují i nezávislé mezinárodní indexy. Česká republika je – nejen subjektivně, i podle tvrdých dat – jednou z nejbezpečnějších zemí světa. V Global Peace Index 2024 se umístila na 12. místě ze 163 zemí.
Samozřejmost, o kterou nepečujeme
Češi vědí, že žijí v bezpečné zemi – ale spíš až ve chvíli, kdy jim to někdo připomene. Negativním zprávám věnujeme víc pozornosti a ve veřejném prostoru jich je mnohem víc než těch pozitivních. Co bereme jako samozřejmost, máme tendenci neřešit a nechránit.
Velká část občanů (60 %) se navíc obává, že bezpečný život v Česku je jen dočasný a nepůjde ho dlouhodobě udržet – hlavně kvůli hrozbám zvenčí.
A jak uvidíme u dat o připravenosti na krize, pocit bezpečí může paradoxně podkopávat ochotu bezpečí aktivně chránit.
Věříme institucím. Ovšem jen těm „lidským“
Důvěra v instituce je nezbytná pro fungování státní správy a samosprávy. Bez důvěry a pocitu spravedlnosti lidé hledají způsoby, jak se vyhnout nejrůznějším povinnostem a dodržování pravidel. Současně pak rostou i náklady na vymáhání pravidel, kontrolu a prevenci ze strany státu.
Komu věříme nejvíc
Vedle bezpečí se shodujeme i v postoji k institucím. Alespoň k některým:
Hasičský záchranný sbor – 95 až 97 % důvěry, dlouhodobě na prvním místě.
Policie ČR – důvěra za dva a půl roku narostla ze 72 na 80 %.
Armáda ČR – ve stejném období mírný nárůst ze 72 na 76 %.
Zřetelný předěl
Po hasičích, policistech a vojácích ale data ukazují zlom. Soudům a Českému rozhlasu důvěřují dvě třetiny obyvatel, České televizi polovina a velkým soukromým médiím nanejvýš třetina. V mezinárodním srovnání ale tento rozdíl nepředstavuje žádnou výjimku. V důvěře v instituce, které nevidíme ve své každodennosti – parlament, kraje, vládu –, jsme ale oproti zemím OECD podprůměrní.
Proč je rozdíl tak velký?
Proč důvěřujeme složkám IZS víc než „úřednickým“ institucím? Nabízejí se tři vysvětlení:
Blízkost a srozumitelnost: V případě hasičů nebo policistů je snadné si vytvořit představu a očekávání, co vlastně mají dělat a dělají – zachraňují lidi a chrání pořádek. Co ale přesně dělá Nejvyšší kontrolní úřad nebo ombudsman, si většina lidí představuje mnohem hůř.
Chyby při budování právního státu: Posledních třicet let provázelo mnoho problémů — od netransparentní privatizace a tunelování bank přes nedostatečné pojištění vkladů až po nezvládnutý systém exekucí, kdy lidé přicházeli o domovy kvůli relativně malým dluhům. Tyto zkušenosti dlouhodobě podkopávaly důvěru v instituce i v demokracii jako takovou.
Historická paměť: Čtyřicet let života v režimu, kde státní instituce sloužily k dohledu a represi, zanechalo hlubokou stopu. Nedůvěra v úřady přetrvala. A navíc se často skrz rozličná vyprávění přenášela mezi generacemi – nicméně když se lidí zeptáme na konkrétní zkušenosti s úřady, jejich hodnocení bývá překvapivě pozitivní.
Máme obavy. Ale i naději
To, jak vnímáme oblast bezpečí a občanského soužití neovlivňuje jen hodnocení současného stavu. Stejnou měrou – a možná ještě víc – záleží na tom, jestli očekáváme zlepšení, nebo zhoršení.
Sdílené obavy
Nesdílíme jen pocit bezpečí a důvěru v práci hasičů. Sdílíme i obavy. Jejich intenzita se po celou dobu, kdy jsme se na ně ptaly, prakticky nezměnila. V pořadí od nejsilnějších:
Strach ze zhoršení ekonomické situace.
Obavy z oslabování sociálních jistot.
Obavy ze zhoršení bezpečnostní situace.
Obavy z oslabování svobod.
Jednotlivé obavy byly posuzovány na školní stupnici 1-5 a ve všech sledovaných oblastech převládal spíš pesimistický pohled – tedy očekávání zhoršení, ne zlepšení.
Naděje přesto roste
Navzdory těmto obavám ale většina z nás hleděla do budoucna s nadějí. Podíl optimistů za ty dva a půl roku dokonce narostl ze 67 na 73 %.
Vysvětlení je dvojí:
Osobní spokojenost se liší od hodnocení veřejného dění: Soukromá spokojenost zůstala relativně vysoká i v průběhu posledních krizí.
Ekonomika se odráží ode dna: Situace domácností se v posledním roce zlepšuje po hlubokém propadu způsobeném inflací. Tento vzestupný trend naději živí.
Příprava je základ. Ale mě se to netýká
Přes kritický pohled na stát dokážeme ocenit jeho práci v oblasti bezpečnosti a chceme, aby v ní byl dál aktivní.
Co změnila příručka 72 hodin
Vlna sociologického výzkumu, která proběhla několik týdnů po rozeslání příručky 72 hodin: Jak se připravit na krizové situace a společně je zvládnout do českých domácností, potvrdila výše uvedené tvrzení:
Souhlas s tím, že nás má stát na krize připravovat, vzrostl ze 76 na 88 %.
Schopnost najít si potřebné informace, jak se připravit na krize vzrostla ze 62 na 80 %.
Nejistota, jak si během krize počínat, poklesla ze 46 na 37 %.
Vědět neznamená jednat
Na druhé straně se ale ukázalo, že téměř tři čtvrtiny z nás pro svou přípravu v posledním roce neudělaly vůbec nic. Největší překážkou byl právě zmíněný pocit bezpečí – sdílené přesvědčení, že tam, kde žijeme, nám žádné katastrofy nehrozí. Jinými slovy: víme, co bychom měli udělat, ale nemáme pocit, že je to nutné právě teď a právě u nás.
Navíc se společenské postoje mění pomalu. Každá taková změna po nás žádá nějakou investici. A pro některé z nás může být objektivně těžší ji vynaložit – třeba z ekonomických důvodů.
Bojíme se. Ale i oceňujeme
Postoje k uprchlíkům z Ukrajiny patří k analyticky nejzajímavějším. Ukazují soustavný nesoulad mezi tím, co lidé zažívají, a tím, co si myslí – a zároveň odhalují rozporuplné postoje, které nelze shrnout jednoduchým přijetím nebo odmítnutím.
Sympatie rostou, ale pomalu
Míra sympatií k Ukrajincům byla u nás před zahájením ruské invazí velmi nízká – jako společnost jsme se na Ukrajince dívali dosti svrchu. Dnes jsou tyto sympatie vyšší, ale ve srovnání s většinou jiných etnických skupin žijících na našem území stále podprůměrné. Negativní postoj k Ukrajincům (36-44 %) po celé období převažoval nad pozitivním (17-23 %).
Podíl lidí, kteří se obávali negativního vlivu Ukrajinců na dění v ČR, mezi lety 2024 a 2025 posílil:
Pocit zhoršení bezpečnostní situace vlivem migrace z Ukrajiny narostl v populaci ze 54 na 61 %.
Vnímání negativního vlivu Ukrajinců na dostupnost práce se zvýšilo z 37 % na 43 %. To ale do velké míry souvisí s celkovými ekonomickými obavami, které hnala inflace.
Strach bez zkušenosti
Klíčový je ale jiný údaj. Podíl lidí, kteří se osobně setkali s problémy spojenými s příchodem Ukrajinců, se po celé období neměnil – držel se kolem 29 %. Obavy tedy rostly, aniž by přibývalo přímé negativní zkušenosti.
Podobné „odtržení strachu od reality“ známe i ze zahraničí. V Německu i ve Švédsku se po větších migračních vlnách zhoršilo vnímání bezpečnosti, přestože statistiky kriminality byly stabilní nebo se zlepšovaly – a strach z migrace byl paradoxně větší tam, kde se usazovalo méně uprchlíků.
Společným jmenovatelem je fungování veřejné diskuse a médií – jeden dramatický incident má v mediálním prostoru větší váhu a dopad na pocit bezpečí než tisíce bezproblémových sousedských setkání.
Podmíněná vstřícnost
Data ale nejsou černobílá. Podíl těch, kdo Ukrajince vnímají jako přínos pro českou společnost, vzrostl z 23 % na 30 %. Zatímco obecná debata naznačuje jistou únavu z pomoci a uvědomování si nároků, jaké to klade na různé stránky života v Česku, roste zároveň podíl těch, kteří si uvědomují pozitivní vliv – především na ekonomiku.
Více než 80 % populace stabilně souhlasí s tím, aby Ukrajinci mohli v Česku žít dlouhodobě, pokud splní jasné podmínky:
bezúhonnost,
zapojení na trhu práce,
znalost jazyka.
Data ukazují, že česká společnost Ukrajince neodmítá. Je podmíněně vstřícná – podmínkou jsou bezpečnost, kulturní porozumění a férovost.
Poklidné soužití, ale neklidná diskuse
Když ukazatele shrneme: cítíme se bezpečně, bezpečnostním institucím důvěřujeme a do budoucna hledíme s křehkým optimismem. Riziko vidíme v důvěře v instituce, které nemáme na očích každý den – soudy, parlament, vládu – a v rostoucím rozdílu mezi tím, co skutečně zažíváme, a tím, co se děje ve veřejné diskusi.
Hrubnutí diskuse
Veřejná diskuse se – spíše vinou malé části hlasů – stává pro občany nepřátelskou a vyvolává pocit ohrožení. Tyto obavy se mohou promítat do nižší důvěry a menší ochoty podporovat poklidné občanské soužití.
Třetina občanů v průzkumech uvádí, že zažila nepříjemný zážitek či slovní napadení kvůli svému názoru – online nebo osobně. To je varovné číslo. Ukazuje na riziko „sebenaplňujícího se proroctví“ – hrubnutí diskuse může vést k pocitu, že se nemáme starat o společenská pravidla a slušnost, ale spíše jen sami o sebe.
Diskutují jednotlivci
Přitom podle opakovaných šetření se do diskusí o politice a veřejných otázkách na sociálních sítích aktivně a pravidelně zapojuje jen zlomek společnosti. Veřejný prostor tedy do značné míry formuje malá, ale hlasitá skupina – a její tón ovlivňuje pocit celku.
Zakořeněná nedůvěra
Je třeba připomenout, že ačkoli Češi věří v demokracii, je v nich stále hluboce zakořeněné přesvědčení, že o nás rozhoduje někdo bez nás – tajně a s postranními úmysly. V praxi to znamená, že lidé nevěří, že mohou věci kolem sebe ovlivnit. Zároveň očekávají, že „někdo nahoře“ to za ně zařídí – nebo zkazí.
Přesvědčení, že Česko je zkorumpované, sdílí 85 až 89 % populace. Stabilně, bez výkyvů, po celé sledované období.
Korupce a hospodářská kriminalita se pravidelně umísťují mezi tématy, která společnost vidí jako nejpalčivější.
Víc než polovina dospělých (59 až 68 %) věří, že svět je skrytě řízen zákulisními skupinami.
Nejde přitom o přímou zkušenost s úplatky, ale spíše o hluboký pocit, že o veřejných věcech rozhodují zákulisní síly a dohody.
Mezinárodní kontext
Čísla o vnímané korupci a nedůvěře vypadají alarmující – ale mezinárodní srovnání je zasazuje do širšího kontextu. WJP Rule of Law Index hodnotí kvalitu vymahatelnosti práva přes rozsah korupce až po ochranu základních práv. V jeho vydání za rok 2024 se Česko umístilo na 20. místě ze 142 zemí se skóre 0,74 – meziročně šlo o jednoprocentní nárůst. Toto score si Česká republika udržela i v roce 2025. Dánsko, první v žebříčku, má skóre 0,90. Patříme do horní sedminy světa a pomalu se zlepšujeme – ke špičce ale máme stále daleko.
Co z toho plyne
Česká společnost je bezpečná, v zásadě soudržná a do budoucna opatrně optimistická. Bezpečnostním složkám důvěřuje, v krizi očekává pomoc od státu a většinově přijímá i soužití s Ukrajinci – byť za jasných podmínek. Zároveň se ale téměř nepřipravuje na krizové situace, nedůvěřuje institucím, které nemá na očích, a své obavy čerpá spíš z veřejné debaty než z vlastní zkušenosti.
Právě v tom je jádro problému. Obraz, který si o sobě jako společnost vytváříme, je mnohem děsivější než to, co skutečně zažíváme. Nejde tedy ani tak o rozdělenou společnost, jako spíš o příběh o rozdělení, který si vyprávíme. A právě takový obraz může oslabovat důvěru, ochotu k soužití i odolnost společnosti – protože nic z toho nezávisí jen na institucích, ale i na nás samotných.
Mnohé z těchto rozporů se ale dají zmírňovat. Když stát s námi, svými občany, komunikuje včas, srozumitelně a transparentně – jako se to podařilo při povodních v roce 2024 nebo při distribuci příručky 72 hodin, dokáže posilovat jak důvěru v instituce, tak připravenost občanů. Naopak tam, kde komunikace chybí nebo přichází pozdě, vyplňuje prázdný prostor domněnka, obava a nedůvěra.