Krize se nevyhrávají. Zvládají se.

Když začneme uvažovat o přípravě na krizové situace, dřív nebo později někdo přijde s radou: „Musíme lidi pořádně vyděsit. Jinak to nezačnou brát vážně.“

My jsme tuto radu neposlechli.

Příručka 72 hodin, která loni dorazila do 5,2 milionu českých domácností, vyjmenovává, co všechno může v krizové situaci přestat fungovat – voda, elektřina, topení, platby, ovšem ne s cílem strašit. U každé takové situace srozumitelně ukazuje, jak se na ni připravit. 72 hodin je nabídka, ne příkaz.

Stavěli jsme přitom na vědeckých poznatcích o komunikaci rizik.

Připravit se na krizi, kterou zvládneme

Nejdřív je potřeba si připomenout, jaký měl projekt 72 hodin smysl. Nešlo o přípravu na konec světa ani o příručku pro přežití. Smyslem bylo co největší množství lidí připravit na krizové situace, které si umíme představit, ať už jde o výpadek proudu, povodeň nebo několik dní bez tekoucí vody. A hlavně na krize, které dokážeme svým jednáním ovlivnit.

Trvat na tomto vymezení zní jako zbytečné hnidopišství, ale připravenost stojí především na tom, jak si dovedeme krize představit, a jak dostupná jsou pro nás řešení takových situací.

Hrozba, kterou si neumíme představit nebo se kterou stejně nic nezmůžeme, nás k lepší připravenosti nepřivede a spíš nás zatíží. Připravenost však začíná tam, kde cítíme, že naše jednání má smysl.

Proč samotný strach nepřipraví

Komunikační vědkyně Kim Witteová to popsala přesně: k činu nás hrozba pohne jen tehdy, když máme po ruce konkrétní, dostupná řešení a věříme, že zafungují.

Kdo tomu věří, připraví se. Kdo cítí, že hrozba je nad jeho síly, spíš bude nečinně vyčkávat. Místo aby řešil hrozbu, řeší svůj strach z ní. Odkládá, bagatelizuje, říká si „mě se to netýká“.

Proto jsme se zaměřili na zvládnutelné kroky. Ne „přijde blackout“, ale „mějme doma vodu na tři dny, rádio na baterky a domluvené místo, kde se sejdeme“. Velká abstraktní hrozba zahltí. Malý jasný krok připraví.

„Boj proti“ nám bere roli

Zásadním způsobem záleží i na rámování. Slova, kterými krize pojmenováváme, totiž rozhodují, jakou roli v jejich zvládání hrajeme.

„Boj se suchem.“ „Boj s povodněmi.“ „Boj s dezinformacemi.“ Zní sice na první pohled akčně, jenže bitvy mají své vojáky a všichni ostatní jen čekají, jak to dopadne. Když hrozbu označíme za nepřítele, kterého má někdo porazit, uděláme ze sebe diváky. Dříve docela častý způsob, jak posílit autoritu institucí a systému, však vede k tomu, že se pak „diváci“ nepřipravují.

Nejde jen o slovo „boj“. Jde i o to, kdo v takovém příběhu přebírá zodpovědnost. „Připravme se na krizi“ počítá s námi. „Boj se suchem“ počítá s někým jiným, koho jen sledujeme.

Právě v tom rámec „boje proti“ selhává. Ochuzuje nás o představitelné, zvládnutelné kroky k řešení, na kterých stojí zvládnutí celé situace.

Konec, který nepřijde

Metafora boje se pojí i s hluboko zažitou představou lineárního plynutí času, a tedy i představa začátku a konce. V boji někdo vyhraje, domnělý nepřítel padne a přijde mír a klid. Tak jsme zvyklí si vyprávět příběhy a o nevhodném rámování bojem pak ani nepřemýšlíme. Jenže sucho, povodeň ani výpadek proudu porazit nejdou. Žádný trvalý mír a klid po nich nepřijde.

V dnešní době se dá spíše očekávat, že se krizové situace budou prolínat, zesilovat a času na odpočinek, zotavení a vyhodnocení bude minimum.

Boj navíc udělá z lidí na pomyslné frontě vypořádávání se s následky hrdiny a ostatním dává falešný příslib, že hrozba trvale zmizí. V případě krizových situací ale hrozba nemizí.

To vede k situacím, že krizové situace nebereme vážně a neučíme se pracovat s nejistotou, jakou hrozba další krize přináší. V případě nezvládnutí krize, škod na životech a majetku to bereme nejčastěji jako prohru státu a institucí. A tak místo abychom se pro příště připravili, hledáme viníka.

Příprava dává roli každému

Vědomá příprava a posilování připravenosti volí opačný přístup. Nepředstírá, že krize nepřijde, ani neslibuje, že ji za nás někdo vyhraje. Každému dává příležitost sehrát roli, na kterou stačí. Něco zvládneme sami, něco se sousedy a s něčím pomůže stát a jeho instituce.

Nejlíp je to vidět u povodní, se kterými jsme roky „bojovali“. Opakovaně jsme mohli pozorovat, že po velkých povodních přicházejí návrhy na výstavbu ještě vyšších hrází a rovnání koryt. Ve snaze nad živlem zvítězit se často dělo, že jsme chtěli řeku spoutat.

Jenže když ji sevřeme do betonu, poteče jen rychleji a vylije se o kus dál, v další obci. Takže se naštěstí množí hlasy, že je potřeba uvažovat jinak.

Místo abychom řeku poráželi, hledáme, jak jí dát prostor. Vracíme řekám nivy, stavíme poldry, necháváme je zase meandrovat. Ne abychom živlu ustoupili, ale aby se velká voda měla kam rozlít dřív, než doteče k lidem. Voda pak přestává být nepřítelem za hrází. Stává se zase součástí krajiny, se kterou počítáme.

Stejný posun potřebujeme i u přemýšlení nad dalšími hrozbami. U přemýšlení nad riziky, která nezmizí, se víc vyplatí připravit a žít s nimi než je chtít porazit nebo před nimi zavírat oči.

Proto jsme projekt 72 hodin nepostavili jako přípravu na nesnesitelné a nepředstavitelné krize. Postavili jsme ho jako pozvánku k připravenosti.

Marné čekání na generála

Smyslem není vyděsit. Smyslem je vytvořit oprávněný pocit, že krize, které mohou přijít, dokážeme zvládnout, a že začít můžeme hned dnes, pořízením alespoň částí vybavení a zásob a domluvou v rodině.

A když už jsme u toho, ke kolika dalším tématům si zavřeme cestu k řešení tím, že je rovnou zarámujeme válečnou rétorikou?

Boj proti korupci vyhlašuje skoro každá nová vláda. Vedeme ho přes třicet let a pořád ho ani nevyhráváme, ani neprohráváme. Válku s byrokracií slibuje jeden ministr za druhým, a razítek přesto neubývá.

Tím neříkáme, že ty problémy neexistují nebo že je snad vítáme. Jsou skutečné a stojí nás důvěru, peníze i čas. Jen to nejsou bitvy, které jednou vyhrajeme a bude klid.

Jsou to dlouhodobé stavy. Dají se zvládat. Ale jen vytrvalou prací, ne jedním velkým vítězstvím.

Když z problému uděláme nepřítele, přestaneme hledat, co zvládneme sami. Čekáme na generála, který ho porazí za nás.

Co by se změnilo, kdybychom místo hledání nepřítele a stavění strašáků hledali kroky, na které stačíme sami?

O autorovi

Jan Paťawa

Specialista na strategickou a krizovou komunikaci

jan.patawa@krit.institute

Seniorní specialista na strategickou a krizovou komunikaci, přes 20 let praxe (z toho 14 let jako kreativní ředitel v soukromém sektoru). V letech 2022–2026 vedl oddělení strategické komunikace Ministerstva vnitra ČR. Koordinoval státní komunikaci po útoku ozbrojeného útočníka na FF UK 2023, při povodních 2024, při bombových výhrůžkách školám 2024 a při výpadku proudu 2025. Je nositelem Kříže bezpečnosti státu.