Odolnost není o tom být nerozbitný

Odolnost (resilience) se stala jedním z nejskloňovanějších pojmů současné bezpečnostní debaty. Mluví se o ní v souvislosti s klimatickými změnami, hybridními hrozbami, krizovými situacemi i pandemiemi. Čím častěji se ale tento pojem používá, tím více hrozí jeho vyprázdnění – nebo ještě hůř, jeho zúžení na něco, čím odolnost ve skutečnosti není.

Co odolnost není

V části veřejné debaty se odolnost zaměňuje za obrněnost – schopnost vydržet nápor, obrnit se proti zraňování, prosadit se vlastní silou. Tento přístup redukuje odolnost na individuální boj v nepříznivých podmínkách, kde se každý musí postarat sám o sebe.

Bývalá zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková mluví o „trestající kultuře“ – prostředí, které systematicky přehlíží kvality, upozorňuje na chyby a dostává druhé na dno, aby je ovládalo. V takové kultuře se odolnost logicky interpretuje jako obrněnost vůči zraňování, jako schopnost vydržet a přečkat bez pomoci druhých.

Jenže to není odolnost – to je přežívání. Skutečná odolnost není o tom necítit dopady krizí ani o tom bojovat o přežití v izolaci. Je o schopnosti se z krizí vzpamatovat, adaptovat se – a to ve fungujících vztazích a systémech podpory.

Druhým zúžením je individualizace odolnosti. Odolnost se pak redukuje na osobní vlastnost, kterou si lze změřit a na které lze „zapracovat“. Tento přístup přehlíží, že lidé nečelí krizím jako izolovaní jedinci, ale jako součást širších systémů – rodin, společenství, institucí. Jak poznamenává filosofka Alice Koubová:

Tři vrstvy odolné společnosti

Funkční odolnost společnosti stojí na třech vzájemně propojených vrstvách. Žádná z nich nemůže fungovat osamoceně.

Osobní odolnost zahrnuje individuální kapacity: psychickou odolnost, fyzickou zdatnost, informovanost o tom, jak se chovat v krizových situacích. Patří sem ale také sociální vazby a zasíťovanost – schopnost požádat o pomoc a vědět, na koho se obrátit. Připravený jednotlivec dokáže lépe ochránit sebe i své blízké a méně zatěžuje systém v prvních kritických hodinách krize.

Společenská odolnost je vrstva dobrovolnictví, občanské angažovanosti a pomáhajících organizací. Jsou to spolky, neziskové organizace, sousedské iniciativy – struktury, které vznikají zdola a dokáží rychle reagovat tam, kde formální instituce nestíhají nebo nedosáhnou. Tato vrstva je mostem mezi jednotlivcem a státem.

Institucionální odolnost představuje kapacity záchranných složek, centrálních úřadů, krajů a obcí. Nejde jen o materiální vybavení, ale především o schopnost institucí přizpůsobovat se měnícím se podmínkám, koordinovat své postupy a komunikovat s veřejností. Odolná instituce není rigidní, ale adaptabilní.

Proč nestačí jedna vrstva

Představme si rozsáhlý výpadek elektrické energie. Osobní připravenost – zásoby vody, svítilna, nabitá powerbanka – pomůže překlenout první hodiny. Ale bez funkčních sousedských vazeb zůstanou osamělí senioři bez pomoci. Bez dobrovolníků a neziskových organizací nebude kdo koordinovat pomoc tam, kde ji stát nedokáže doručit včas. A bez kompetentních institucí, které obnoví dodávky a zajistí krizovou komunikaci, se krize prodlouží a prohloubí.

Každá vrstva má své limity. Osobní odolnost naráží na hranice fyzických možností a dostupných zdrojů. Společenská odolnost je závislá na předchozí existenci fungujících vazeb a struktur. Institucionální odolnost může být pomalá a nepružná. Teprve jejich vzájemné doplňování vytváří systém, který je více než součet svých částí.

Důvěra jako pojivo

Mezi vrstvami odolnosti existuje pojivo, bez kterého systém nefunguje: důvěra. Člověk, který nevěří svým sousedům, nepožádá o pomoc. Společnost, která nevěří institucím, nebude respektovat jejich instrukce. A instituce, která nepočítá s aktivní rolí občanů, je připraví o jejich potenciál. O nedůvěře občanů vůči státu se mluví často – méně už o tom, že vztah je oboustranný: stát, který nevěří svým občanům, nedostane jejich důvěru zpět.

Důvěra ve veřejné instituce – nikoliv v konkrétní politiky, ale v instituce jako takové – stojí na dvou pilířích. Prvním je důvěra v benevolenci: přesvědčení, že instituce jednají v zájmu veřejnosti, nikoliv proti ní. Druhým je důvěra v kompetenci: vědomí, že instituce vědí, co dělají, a dokážou své úkoly plnit.

Tuto důvěru ovlivňuje řada faktorů. Hraje roli, zda se člověk cítí jako „vítěz“ nebo „poražený“ současného uspořádání. Důležitá je víra ve vlastní schopnost ovlivnit věci veřejné. A zásadní je osobní zkušenost – ať už přímá, nebo zprostředkovaná vyprávěním blízkých.

Důvěra není abstraktní hodnota. Má měřitelné důsledky: ochotu řídit se instrukcemi v krizových situacích, ochotu participovat na společném úsilí, ochotu přijmout dočasná omezení ve prospěch celku. Bez důvěry zůstávají i ty nejlepší krizové plány jen papírem.

Budovat, ne měřit

Odolnost společnosti nelze redukovat na index, který si každý změří a pak na sobě zapracuje. Je to vlastnost systému, nikoliv součet vlastností jednotlivců. Budovat odolnou společnost znamená posilovat všechny tři vrstvy současně – a pečovat o důvěru, která je drží pohromadě.

Zbývá otázka, kterou si jako společnost zatím neklademe dostatečně nahlas: jak vlastně společenskou vrstvu budovat? Osobní odolnost lze posílit informační kampaní. Institucionální odolnost lze posílit rozpočtem a legislativou. Ale jak systematicky podporovat vznik sousedských vazeb, místních lídrů, společenských struktur, které v krizi fungují jako první respondenti? Není to otázka pro stát – nebo přinejmenším ne jen pro stát. Je to otázka pro každého, kdo někde žije a záleží mu na tom, aby jeho okolí dokázalo obstát.

To vyžaduje jiný přístup než ten, který vidíme v části současné debaty.

Vedle apelů na osobní zodpovědnost potřebujeme investice do struktur, které osobní zodpovědnost umožňují. Místo militarizace jazyka potřebujeme porozumění tomu, že odolnost je především o vztazích a vazbách. A místo měření odolnosti potřebujeme její budování – trpělivé, systematické a na všech úrovních současně.

Odolnost je slovo, které ještě můžeme zachránit. Ale jen pokud ho nenecháme zredukovat na osobní vlastnost nebo prázdné heslo – a začneme ho naplňovat obsahem na všech třech úrovních.

O autorovi

Jan Paťawa

Specialista na strategickou a krizovou komunikaci

jan.patawa@krit.institute

Seniorní specialista na strategickou a krizovou komunikaci, přes 20 let praxe (z toho 14 let jako kreativní ředitel v soukromém sektoru). V letech 2022–2026 vedl oddělení strategické komunikace Ministerstva vnitra ČR. Koordinoval státní komunikaci po útoku ozbrojeného útočníka na FF UK 2023, při povodních 2024, při bombových výhrůžkách školám 2024 a při výpadku proudu 2025. Je nositelem Kříže bezpečnosti státu.