Knihovna jako centrum sousedské odolnosti

Když přestanou fungovat základní služby, kde budeme hledat informace?

Tuhle otázku jsem v září 2026 položil sálu plnému knihovnic a knihovníků na konferenci Knihovny současnosti v Jihlavě. Odpověď není samozřejmá. Prošli jsme covidem, povodněmi v roce 2024 i výpadkem proudu v roce 2025 a přijali statisíce lidí z Ukrajiny. Každá z těch situací zasáhla jinak, ale ve všech jsme chvíli nevěděli, co se děje a čemu věřit. Otázka tedy nezní jen, kde najdeme signál, ale komu uvěříme.

Když 4. července 2025 vypadl proud, spoluodpovídal jsem na ministerstvu vnitra za to, aby stát lidem řekl, co se děje a co mají dělat. Stát měl co říct. Neměl jak. Jeho kanály – web, esemesky, sociální sítě i tiskové konference – počítají s tím, že máme signál, proud a čas sledovat zprávy. A i když zprávy dorazí, ztrácejí se v záplavě dalších a my v nich těžko poznáme, co platí. Kam hlas státu nedolehne, tam prázdno nezůstane. Vyplní ho fámy, spekulace a zmatek.

Místo, kde nás znají

V době nejistoty a v krizích se obracíme k místům, kterým věříme. Největší váhu má místo, za kterým stojí instituce, a ne jen dobrá vůle jednoho člověka.

Takových míst je v Česku přes pět tisíc.¹ Jsou to knihovny. V mnoha malých obcích je knihovna vedle obecního úřadu jediným veřejným místem, které má otevřeno a kde nás znají jménem. Knihovní síť spojuje hustotu pokrytí, důvěru napříč generacemi a profesní kulturu zvyklou pracovat s kýmkoli, kdo přijde.

Proto s kolegy z Institutu KRIT mluvíme o knihovnách jako o centrech sousedské odolnosti. Nemyslíme tím sociální centrum pro lidi v nouzi ani krizovou ústřednu. Myslíme tím místo pro všechny. Takové místo v klidných časech posiluje odolnost obce a v krizi se stane bodem, kde se sousedé potkají, předají si, co vědí, a nabídnou si pomoc. Nejde o český vynález. Ve Švédsku si dnes řada veřejných knihoven připravuje krizové plány a jejich profesní svaz jim k tomu vydal sadu nástrojů.²

Možná namítnete, že základním zdrojem informací v krizi je rádio na baterie. To platí dál. Rozhlas uslyšíme i bez proudu a signálu. Těžko ale řekne, kterou silnici v obci zavřeli, kde se dá nabít telefon nebo kdo z ulice potřebuje pomoct. To zvládne knihovna. Stačí, když předá, co oznámí obec, a dá sousedům prostor, kde si vymění, co vědí sami.

Proč knihovna, a ne hasiči nebo obecní úřad? Hasiči v krizi vyjíždějí k zásahu a úřad má plné ruce práce s řízením krize. Knihovna může zůstat otevřená lidem, kteří potřebují vědět, co se děje, a s informacemi pracuje každý den.

Nikdo jim to nenařídil

Po únoru 2022 dala Ústřední knihovna Městské knihovny v Praze během několika dnů prostor asistenčnímu centru pro lidi, kteří utekli z Ukrajiny, a sama jim nabídla počítače i knihy.³ Další knihovny začaly pomáhat samy. V roce 2023 se Národní knihovna, Svaz knihovníků a informačních pracovníků a Nadace OSF zeptaly 115 knihoven, jak lidem z Ukrajiny pomohly. Čtyři z pěti nabídly materiály v ukrajinštině a téměř tři čtvrtiny poradenství.⁴ Když si pak knihovnická obec zvolila mediální a digitální gramotnost za celonárodní téma let 2023–2025, nečekala na zadání státu. Knihovny tím ukázaly, že to umí. Zatím to ale stojí na lidech v jednotlivých knihovnách, ne na tom, že by s tím někdo počítal.

Knihovny tak mohou v obci plnit šest rolí.

1. Předávají ověřené informace.
2. Koordinují sousedskou pomoc.
3. Drží v chodu wi-fi, počítače a nabíjení, dokud je proud.
4. Učí nás, jak se připravit.
5. Pomáhají těm, kdo se k informacím jinou cestou nedostanou.
6. V nejhorším slouží jako fyzické útočiště, prostor, kde se dá zůstat.

Některé z nich už vyzkoušely české knihovny, jiné plní jejich kolegyně v zahraničí. Nová tedy není žádná. Nové by bylo jen to, že je přestaneme brát jako šťastnou náhodu.

Důvěra se nedá zapnout v den krize

Důvěra se buduje v klidu. V krizi ji jen čerpáme.

Kolega mi vyprávěl, že knihovna u nich pořádá burzu semínek. Lidé si je na jaře vymění a pak zasejí na svých zahradách. Zní to úsměvně. Jenže právě na takových akcích se sousedé poznají jménem a zjistí, kdo co umí a komu se dá věřit. Vzniká tak síť vztahů, která na první pohled není vidět. V krizi se o ni opřeme jako o první.

Stát odolnost z kultury vypustil

Ještě v roce 2025 to vypadalo, že stát s odolností počítá i v kultuře. Vláda Petra Fialy tehdy na podzim schválila Státní kulturní politiku 2026–2030+ s heslem „je-li odolná kultura, pak je odolná i společnost“.⁵ Knihovny v ní figurovaly hlavně jako místo setkávání a výuky digitální gramotnosti. O předávání informací, sousedské pomoci ani útočišti dokument nemluvil, přestože právě to v krizi potřebujeme nejdřív. Počítal ale se začleněním kultury do krizového řízení, takže bylo na čem stavět.

Vláda Andreje Babiše v říjnu 2026 schválila novou Státní kulturní politiku na období 2026–2029 a odolnost v ní jako poslání kultury už není.⁶ Heslo o odolné kultuře zmizelo hned v letním návrhu, který ho nahradil sloganem „silná kultura, silná společnost“.⁷ Ministr kultury Oto Klempíř to v debatě ČT24 vysvětlil tím, že s odolností, ochranou demokracie a bojem proti dezinformacím kultura „nemá úplně co společného“.⁸

Stát prošel covidem, povodněmi i výpadkem proudu. Přesto z jeho hlavní kulturní strategie podle všeho vypadla právě myšlenka, že kultura patří do krizové připravenosti. Knihovny pomoct umí i bez zadání. Od státu nepotřebují rozkazy, ale uznání své role a peníze na ni.

Jak pevně roli zakotvit

Naše vize v Institutu KRIT je jednoduchá. Starosta v ní počítá s knihovnou dávno předtím, než přijde velká voda nebo vypadne proud. On i všichni ostatní v obci vědí, že i burza semínek pro zahrádkáře je kus jejich odolnosti.

Česko dnes hledá inspiraci hlavně na severu. Severský model ale stojí na vysoké důvěře ve stát. Vládě u nás věří necelá pětina lidí. Lidé spíš věří starostovi, sousedům a knihovnici, kterou znají jménem.

Právě v tom je příležitost. Podobnou zkušenost s nízkou důvěrou a omezenými penězi sdílí řada zemí ve střední a východní Evropě. Severský vzor jim sedí stejně špatně jako Česku. Když Česko postaví odolnost na síti míst, kterým lidé věří zdola, nemusí zůstat jen příjemcem zahraniční inspirace. Může být inspirací pro celý region.

Otevřená zůstává otázka, jak pevně tu roli zakotvit. Vidíme tři směry.

1. Uzel krizové sítě. Knihovna má pojmenovanou kompetenci, místo v krizových plánech obcí a krajů a vyškolené lidi.
2. Přirozený partner obce. Krizová role knihovny vyrůstá z toho, co umí už dnes. To je profesně nejpoctivější cesta. Jenže zákon, rozpočty i krizové plány pak budou knihovnu dál brát jen jako místo, kde se půjčují knihy.
3. Most mezi občanem a státem. Knihovna zprostředkovává kontakt se státem, jeho informace i služby. Tahle cesta láká nejvíc, ale vede po hraně.

Knihovně lidé věří proto, že není úřad. Tam, kam hlas státu nedolehne, je cennější jako místo, kde si lidé ověří, co platí. Čím pevněji ji stát zapřáhne do krizové role, tím víc riskuje právě tu důvěru, kvůli které ji potřebuje. Knihovny si samy musí určit hranici mezi službou, kterou poskytují, protože jim lidé věří, a prodlouženou rukou státu. Žádné ministerstvo to za ně neudělá a my také ne.

Jeden krok, který nic nestojí

Zeptejte se na obecním úřadě, kdo nám v krizi řekne, co se děje, a kde se sejdeme. A jestli o tom ví i knihovna. Jste-li starosta, sedněte si s vedením knihovny a domluvte se, co knihovna v krizi zvládne a co ne.

Cílem je, aby za deset let lidi napadla i knihovna, když budou řešit, kam se v krizi obrátit a komu uvěřit. Dnes to tak zatím není.

O autorovi

Jan Paťawa

Specialista na strategickou a krizovou komunikaci

jan.patawa@krit.institute

Seniorní specialista na strategickou a krizovou komunikaci, přes 20 let praxe (z toho 14 let jako kreativní ředitel v soukromém sektoru). V letech 2022–2026 vedl oddělení strategické komunikace Ministerstva vnitra ČR. Koordinoval státní komunikaci po útoku ozbrojeného útočníka na FF UK 2023, při povodních 2024, při bombových výhrůžkách školám 2024 a při výpadku proudu 2025. Je nositelem Kříže bezpečnosti státu.