Plíživé krize nevyřešíme produktem – potřebujeme kontext

Za poslední měsíc jsem absolvoval maraton konferencí. Soukromý sektor, veřejná správa, akademická půda. A čím víc v sálech sedím nebo přednáším, tím jasněji vidím jeden zásadní rozdíl. Nejde o kvalitu cateringu ani o grafiku slidů. Jde o fundamentální nastavení mysli přednášejících i publika. Je to rozdíl mezi snahou „prodat řešení“ a potřebou „pochopit kontext“.

Produktová past

V soukromém sektoru je králem efektivita. Konference jsou tržištěm řešení. Za víc než 20 let v komunikačním byznysu jsem to viděl mockrát. Máte problém s logistikou? Tady je software. Trápí vás retence zákazníků? Tady je řešení. Přístup je mnohdy přímočarý: identifikovat bolest → aplikovat produkt → vyřešit problém → jít dál. Je to skvělý model pro momentální, jasně ohraničené problémy. Pokud vám hoří serverovna, nechcete filozofovat o podstatě ohně. Chcete hasicí přístroj. Jenže ve veřejném sektoru, a zejména ve strategické komunikaci a akutní komunikaci (nové okno) během krizí, často neřešíme požáry, které vidí každý.

Fenomén plíživé krize

Arjen Boin a jeho kolegové definují plíživé krize (Creeping Crisis) jako hrozby, která se vyvíjí v čase a prostoru, často pod radarem. Nejsou to události typu „výbuch“, které mají jasný začátek a konec. Jsou to procesy. Eroze důvěry. Rozpad společné informační reality. Nárůst radikalizace. Tyto krize nemají jednoduchá řešení.

Klíčovým znakem plíživé krize je nejednoznačnost. Různí aktéři ji vidí jinak. Někdo ji ignoruje, jiný ji zveličuje. Pokud se pokusíme na takovou situaci aplikovat čistě produktovou logiku („rychle něco kupme/udělejme, ať je vidět výsledek“), často situaci jen zhoršíme. Vytvoříme aktivitu pro aktivitu, která mine podstatu problému, který se mezitím dál šíří pod povrchem.

Jedním z příkladů plíživé krize, který dlouhodobě sledujeme, je gradace násilí mezi dětmi. Tento fenomén má desítky příčin. Domácí prostředí a výchova. Psychický stav dětí – vysoká míra stresu, úzkosti a nízké sebevědomí vedou k agresivnímu chování jako obrannému mechanismu. Vliv okolního prostředí – sociální sítě, skupinový tlak vrstevníků, nedostatečný dohled ve školním prostředí, narušený pocit bezpečí.

Tato krize zatím jen probleskuje ve veřejné debatě. Někdo ji bagatelizuje jako „normální výkyvy dospívání“. Jiný v mladých vidí neschopné přecitlivělé sněhové vločky, které by zasloužily pár facek „jako za starých časů, kdy byl svět ještě v pořádku“. Jiný volá po okamžitých represivních opatřeních. Ale málo kdo se snaží a dokáže pochopit celý kontext – protože to vyžaduje čas, trpělivost a ochotu naslouchat mnoha hlasům najednou. Přitom jde o problém, který může mít fatální důsledky pro fungování celé společnosti. A „produktové řešení“ typu „zavedeme detektory kovů“ nebo „spustíme osvětovou kampaň“ bez hlubokého pochopení příčin situaci neřeší.

Graf: vývoj počtu případů duševních poruch u dětí ve věkové skupině 15 až 19 let.

Profesionální obdivování problému

A právě tady se ukazuje skrytá síla konferencí a setkání ve veřejném sektoru. Zvenčí to může vypadat frustrujícím způsobem. Experti, úředníci, akademici sedí, debatují, nahlížejí problém zleva zprava, sdílejí „co nefungovalo“, a na konci dne nemají podepsanou objednávku na řešení.

Kritici to mohou nazývat „profesionálním obdivováním problému“. Ale je potřeba v tom vidět i něco jiného: budování situačního povědomí. Ve veřejné sféře si můžeme (a musíme) dovolit ten luxus nemít hned na konci prezentace „Call to Action“ tlačítko. Díky tomu, že motivací řečníka není prodat svou agenturu nebo nástroj, může otevřeně mluvit o slepých uličkách. Můžeme společně skládat mozaiku kontextu.

Investice do dne D

Proč je to důležité? Protože plíživá krize dříve či později eskaluje do akutní krize. A v ten moment se ukáže, kdo má jen nástroje, pár pouček z příruček PR a krizové komunikace, a kdo má vhled. Až ta situace nastane, nebudeme mít čas na hloubkové analýzy. Budeme muset jednat. A tehdy budeme čerpat právě z těch „zdlouhavých“ diskusí. Budeme mít vybudovaný společný expertní základ, na kterém teprve můžeme začít stavět funkční řešení – a pak ho klidně řídit efektivně a produktově.

Bez pracně oddiskutované báze, bez hlubokého pochopení kontextu, by každé řešení stálo na vodě. Takže až příště uvidíte konferenci veřejného sektoru, kde se zdánlivě „jen povídá“, nesuďte to jen optikou byznysu. Dost možná se tam právě neprodává řešení dneška, ale buduje se odolnost pro krize zítřka.

O autorovi

Jan Paťawa

Specialista na strategickou a krizovou komunikaci

jan.patawa@krit.institute

Seniorní specialista na strategickou a krizovou komunikaci, přes 20 let praxe (z toho 14 let jako kreativní ředitel v soukromém sektoru). V letech 2022–2026 vedl oddělení strategické komunikace Ministerstva vnitra ČR. Koordinoval státní komunikaci po útoku ozbrojeného útočníka na FF UK 2023, při povodních 2024, při bombových výhrůžkách školám 2024 a při výpadku proudu 2025. Je nositelem Kříže bezpečnosti státu.